Autor fotografie: www.magazin-legalizace.cz

autor fotografie: www.magazin-legalizace.cz

JINDŘICH VOBOŘIL: MŮŽE JEDEN ČLOVĚK UKONČIT SVĚTOVOU VÁLKU PROTI DROGÁM?

 

AUTOR ČLÁNKU NATHAN SIEGEL 27. KVĚTNA 2015, PRO SERVER www.ozy.com

 

Odkaz na originál článku 

 

Český překlad pro iniciativu Ústí BEZ hazardu Václav Pištora

 

 

Mezi usrkáváním polévky a doušky kávy vypráví Jindřich Vobořil příběh svého mládí, který by klidně vyprodal divadlo na Brodwayi. Vyrůstal na ulicích svého rodného Brna, v Československu, a zapletl se s místními gangy. Když mu bylo dvanáct let, kouřil třicet cigaret denně, tvrdé drogy vyzkoušel jako teenager. V polovině osmdesátých let byl Vobořil sedmnáctiletým odpadlíkem, který hrál na kytaru v rockové kapele, a vstoupil do přední protikomunistické organizace, Charty 77. Poté se stal katolíkem a organizoval undergroundové náboženské aktivity (věřící lidé byli tehdy pronásledováni vládou).

Přátelé, seznamte se s člověkem, kterého byste asi netipovali na vysoce postaveného byrokrata.

49 letý Vobořil není typickým posunovačem lejster. Je vládním pověřencem přes drogové záležitosti, koordinuje drogovou politiku v České republice.  Nemá ale manýry policejního tvrďáka. Je psychoterapeutem a zakladatelem jedné z největších neziskových organizací, která se věnuje drogové problematice pomocí řady pokrokových programů,  zaměřených na snížení rekordně vysokých čísel, týkajích se alkoholismu a kouření mladistvých, a dále narůstající produkci drog. Ačkoli Vobořil ve vlastní zemi není příliš známý, jeho důmyslný přístup k drogové politice se snaží napodobit země od Latinské Ameriky po sousední východní Evropu. Nyní se chystá na mimořádném valném shromáždění Organizace spojených národů, které zasedne v roce 2016 na téma celosvětového problému s drogami (akce s názvem UNGASS 2016, proběhne od 19. dubna 2016, web - pozn. autora) předložit usnesení, které má otevřít dveře pokrokové politice v oblasti drog, jako například dekriminalizace držení a užívání určitých druhů drog.

To se mu ale povede pouze pokud tou dobou ještě bude mít práci. Když jsme se sešli s Vobořilem, měl rovné vlasy délky na ramena a sportovní nenápadnou modro-broskvovou pruhovanou košili, džíny a tenisky. V přízemní kavárně jeho úřadu patnáct minut nahlas přemýšlí, jak dlouho bude ještě zaměstnaný. Je známý tím, že nadává na netečnost politiků a jedovatý vliv velkého byznysu na politiku. Jeho odchylka od běžného chování ostatních úředníků mu již vysloužila oficiální výtky z vyšších míst, neformální hrozby, a minulý rok dokonce desetiprocentní snížení platu. Není divu, že se nechystá přestěhovat svou rodinu z Brna do Prahy, aby nemusel po pěti letech v práci každý den celkem čtyři hodiny dojíždět. “Kdybych se přestěhoval do Prahy, musel bych být mnohem více opatrný” říká a usměje se.

Vobořil zvládá každodenní výzvy v zemi, která je pravděpodobně centrálou neřesti celého světa. Dle Úřadu pro drogy a kriminalitu Organizace spojených národů je jeho země zamořena drogami a marihuana se tam kouří skoro jako nikde v  Evropě. Zatímco se zbytek Evropy snaží přetvořit zakouřené kavárny na místa setkávání bez všudypřítomného cigaretového kouře, Česká republika jde opačným směrem. Dle evropského školního výzkumu tam kouří téměř nejvíce mladistvých a v porovnání s Irskem a Anglií, kde od roku 1995 srazili tento počet na polovinu, jde o nárůst o jednu pětinu mladistvých. A co alkohol? Ten Češi také milují. Více jak jeden z deseti Čechů má problém s pitím, v tom se řadí ke světové špičce.

V tomto prostředí mohou některé kroky vlády, na kterých se Vobořil podílí, vypadat kontroverzně a narazit na odpor. Například snaha o prosazení zákona o vyšší dani z tabáku, alkoholu a hazardu (část vybraných peněz se použije na péči o lidi závislé na drogách) nebo zákon mimojiné zakazující kouření v restauracích a kavárnách. Ale práce je teprve na začátku. V kavárně Jericho, schované ve vedlejší ulici v centru, více jak tři čtvrtiny dvaceti a třicetiletých hostů kouří a vytváří přitom tolik kouře, jako celé město Beijing. (autor rozhovoru je američan, čili nezná z domova kavárny, kde je povoleno kouřit – pozn. autora) Vedle u stolu sedí studentka filosofie blízké Karlovy Univerzity, Anna Karníková, a říká mi, že kouří od čtrnácti let. Ale zrovna teď tu nerada kouřím, říká pokyvujíc na malé dítě v kavárně blízko nás. Uběhne pár minut a matka dítěte zaklepe Karníkové na rameno. Ukazuje, že chce půjčit její zapalovač.

Vobořil je vládním pověřencem pro oblast drog, který rozhodně ví, o čem je jejich užívání. Poté co jako teenager vyzkoušel kouření trávy, přesedlal na halucinogenní drogy, už jako podporovatel hnutí hippies. Než se dostal do undergroundové a náboženské komunity, kde s drogami přestal, zkoušel různé druhy drog, včetně efedrinu. “ Vždy jsem byl ten, kdo v naší partě první experimentoval”, říká. Byl syn rozvedených rodičů, matka byla komunistka, sloužila v armádě a pracovala v továrně na kožené výrobky. Otec byl antikomunista a pracoval v továrně na traktory. Vobořil byl raději na ulici, nežli doma.

Myslí si, že by pravděpodobně skončil jako mnoho jeho tehdejších přátel. Závislý, nezaměstnaný, možná ve vězení. Kdyby nebylo jeho punkrockové hudební skupiny. Mít co dělat, vlastně úplně cokoli, ho zachránilo. “Měl jsem štěstí. Dostal jsem se ze spárů začínajících problemů”, říká. Jeho buřičské dny ale neskončily. Uchvácen mladým charismatickým knězem se stal aktivistou proti komunistické vládě, která pronásledovala věřící, organizoval přednášky a semináře, kopíroval a distribuoval zakázané náboženské texty. Modlil se každý den a byl pokřtěn ve věku osmnácti let. “Myslel jsem si, že náboženství je skvělé, šlo proti hlavnímu proudu společnosti”, říká. Vobořil se dodnes modlí a chodí v neděli do kostela. Dnes ho ale zajímá více duchovní nežli náboženská stránka věci.

Takto jeho touha, jak bojovat proti závislosti na drogách, nevšedním způsobem začala. Začal se starat o uživatele drog tak, že jim nabídl útočiště na gauči ve svém pronajatém pokoji v bytě jeptišky. Po revoluci v roce 1989 začal v oboru pracovat. Když mu bylo 22 let, zapsal se na Palackého univerzitu v Olomouci na obor sociální práce a teologie. Založil také neziskovou organizaci s názvem Sdružení Podané ruce. Poté co v podstatě prosil místní dárce o dotace, jeho tým konečně přišel na to, jak vydělat. Prodávali náboženské ikony, vyřezané z dřeva, po celé Evropě. Roční příjem z obchodu byl dle Vobořila okolo půl milionu korun.

Ukázalo se, že komunismus hrál velkou roli ve vytvoření českého drogového problému. Sověti mimo jiné jmenovali Československo jako jednoho ze svých farmaceutických specialistů. Proto měli Češi přístup k řadě chemikálií, jako efedrin, a know-how, jak vyrobit pervitin. Ten používali nacisté k tomu, aby drželi své vojáky při vědomí a v pozoru během druhé světové války. Díky železné oponě se do Československa těžko dostávaly nezákonné látky jako kokain. “Drogy se vyráběly v provizorních kuchyňských laboratořích a domácí československý drogový průmysl se stal jedním z největších v Evropě”, říká Tomáš Zábranský, přední český drogový expert.

Teď je na Vobořilovi, aby pomohl odstranit následky. Chce navýšit financování léčebných a preventivních programů z 10 milionů korun na půl miliardy. “Tyto programy jsou podobné těm, které vytvořil ve svém sdružení Podané ruce. Jejich úspěchem tehdy Vobořil zapůsobil na vládu”, píše mluvčí premiéra Bohuslava Sobotky v emailu.  V České republice je těžké sehnat prostředky na projekty jako substituční program, ve kterých uživatelé drog dostanou farmaceutickou náhradu za tvrdou pouliční drogu jako heroin. Další námahu stojí budovat základní stavební kámen liberální drugové politky: kontaktní centra, kam mohou uživatelé drog přijít z ulice, osprchovat se, dostat lékařskou péči a podstoupit substituční program. Také si zde mohou vyměnit jehly do injekčních stříkaček. Některé z Vobořilových postupů, jako například regulace v tabákovém odvětví, se setkali s tvrdým odporem politiků typu senátora Jaroslava Kubery z Občanské demokratické strany. Ten zamotává hlavu i bruselským úředníkům. Kubera napsal email, ve kterém říkal, že když zakážeme kouření, příště zakážeme Coca Colu, hamburgery, a další věci, kterým člověk nemůže odolat.

Největším problémem je ale nedostatek zdrojů. V Praze je okolo 10 000 uživatelů drog v problému, ale jen tři kontaktní centra. A jen jedno z nich má sprchu.

Vedle parku, kde tráví čas spousta uživatelů drog, je řada domů, v jednom z nich je právě centrum se sprchou. Provozuje jej nezisková organizace s názvem Sananim. Kdybyste předem nevěděli, jaká služba se zde provozuje, centrum byste snadno přehlédli. Není tu žádný nápis, ani nic podobného. Hned za vstupem jste uvítáni recepční. Za recepcí je asi padesát plastových lékařských šuplíků, ve kterých mají vše od lékařských vatových tyčinek po injekční stíkačky. Centrum působí provizorním dojmem, má například místnost pro lékařské prohlídky, která je zároveň skladem krabic, vyskládaných až po strop.  Někteří návštěvníci centra, jako je sedmatřicetiletý David Leninský, bývalý uživatel heroinu, který si sem dochází pro stříkačky se substitucí zvanou Subutex, to zde považují za svou druhou rodinu. “Denně sem dochází kolem 115 uživatelů drog, a je proto nemožné navázat vztah s každým”, říká ředitel centra Tomáš Vejrych.

Zatímco Vobořil pracuje na lepší situaci na domácí české scéně, již plánuje, jak přednést své kroky mnohem širšímu publiku. To bude již zmíněné mimořádné valné shromáždění Organizace spojených národů na téma světové drogové otázky. Doufá, že se bude moci podílet na nastavení nových mezinárodních pravidel ve věci drogové politiky. Ty aktuální stále vycházejí z dohod uzavřených v letech 1961, 1971 a 1988. Tyto staré postupy prosazují nulovou toleranci, která pohání nechvalně známou světovou válku proti drogám, kterou mnozí považují za neúspěšnou. “Musí být provedena důkladná úprava mezinárodního práva”, říká Hannah Hetzer, která má na starosti drogovou politiku USA. “Potřebujeme něco, co bude reflektovat realitu 21. století”, říká.

Jaká je Vobořilova zbraň pro ukončení světové války s drogami? Důsledně vytvořená rezoluce. Taková, která dá zemím zelenou pro následování liberálního přístupu, jenž zastává Česká republika nebo Švýcarsko.  Potom se země mohou zbavit nekonečné války s drogami, která stojí ročně 100 bilionů dolarů.  “Taková pokroková politika, která je často mnohými lidmi předem odepsána jako nesplnitelný sen, může být v konečném důsledku velmi přínosná”, říká Hannah Hetzer.

Než se taková nová rezoluce dostane na stoly ředitelství OSN v New Yorku, čeká ji ještě velmi dlouhá cesta. Nejprve bude potřebovat podporu Evropské unie, až potom má šanci dostat se na světovou úroveň projednávání. Tam bude mít Vobořil zřejmě podporu Latinské Ameriky a USA. Země, které zastávají tvrdou represi vůči drogám, jako jsou Čína nebo Rusko, mohou naopak novou rezoluci shodit ze stolu. Mnozí to předpokládají. “Na světě není mnoho zemí, které chtějí následovat dobrý příklad České republiky”, říká Kevin Sabet, bývalý poradce prezidenta Obamy pro drogovou oblast. Vobořil ale stále doufá. Upozorňuje na akademiky a další podporovatele, kteří si myslí, že přišel čas poradit si s jedním z nejpalčtivějších problémů dneška. Pokud to punkrockový rázný byrokrat dokáže, bude to jeho vrcholné dílo.